Jacksonvale v plamenech
Jacksonvale v plamenech
Poslední plameny dohasínají na spáleništi. Vítr teskně kvílí v ohořelých komínech, které jako němí svědci dávají tušit, kde ještě před pár hodinami stály chalupy, domky, domy i celé usedlosti. Šakali se stahují z prérie v předtuše, že na ně čeká večeře. Dobře vědí, že kde se objeví zmar a neštěstí, tam se mrchožroutům vždy dobře daří.
Jak už to tak bývá, zmar má často lidské tváře a jména. V příběhu Jacksonvale, mírumilovného města na řece Mississippi, nese zmar jméno Brett McGregor a jeho 13. kavalerie. Také bychom mohli říci, že za zničením Jacksonvale stála hamižnosti, nenávisti a zlá vůle.
Starosta města Jacksonvale dostal jednoho dne ultimátum: obyvatelé opustí své město, neboť na jeho místě má být vybudována přehrada sloužící výhradně ve prospěch ziskuchtivých farmářů. Pokud starosta vysídlení zařídí, jemu samotnému se dobře povede a v dolarech se bude koupat. Samo sebou, že starosta takový návrh okamžitě odmítl a po poradě se šerifem města Foxem se rozhodl, že obyvatelé Jacksonvale svou svobodu a samostatnost uhájí.
Šerif Fox oslovil kapitána Trumana, toho času trávícího dovolenou v jižní části města, jestli by nestanul v čele jacksonvaleské domobrany. Právě ve chvíli, kdy kapitán hovořil na veřejném zasedání k obyvatelů Jancksonvale, doslova na křídlech bouře se do centra města přihnala nechvalně proslulá kavalérie včele s McGregorem. Kavaleristé pouštěli hrůzu a strach všude kolem, nebáli se vyhrožovat dokonce i smrtí, pokud měšťané své domovy do 24 hodin nevyklidí.
Sveřepí jacksonvaleané nehodlali tomuto ultimátu dopřát sluchu. Místo pasivního čekání na setkání s osudem využili ubíhající lhůtu k tomu, aby hodili za hlavu usedlé životy měšťanů. Oprášili své polozapomenuté střelecké umění, připomněli si dovednosti v práci s dřevem, lany a uzly, naučili se orientovat v přírodě a seznámili se se severoamerickou zvířenou. Byli připraveni na odpor… a v případě, kdyby to snad mělo dopadnout špatně, na přežití v divočině.
Večer mělo vypršet ultimátum. Napětí by se dalo krájet. Namísto další výměny argumentů však nyní již rovnou přišly ke slovu zbraně. Zvuk výstřelů a dým ze střelného prachu zaplnily údolí. Patovou situaci nakonec zvrátil v neprospěch odhodlaných obránců až úskok a vpadnutí do zad. Kavaleristé své řemeslo znali dobře. Odzbrojení a zastrašení civilisté už jen mohli sledovat, jak louče nájezdníků mění jejich majetek v hořící trosky. McGregor se dmul pýchou, jak se jim dílo podařilo. Neodpustil si poznámku, že teď už nám skutečně nezbývá nic jiného, než se sbalit a táhnout pryč.
A měl vlastně pravdu. V nyní chmurném údolí obyvatele nyní již nic nedrželo. Uvědomili si, že to, co z domova dělalo domov – sousedé, bližní, přátelé a kamarádi – zůstalo chválabohu zachováno. Vhodných míst k životu se na západě nacházelo naštěstí dost. Rozhodli se, že se vydají právě tam hledat nový domov.
Během odporu a posléze při hašení požáru městečka se jako nejkurážnější a nejodhodlanější ukázala hrstka hrdinů. Ti nyní nedobrovolné osadníky na této cestě karavanou na západ povedou. Říkají si po vzoru starých stopařů a průvodců divočinu „roveři“.
Karavanu modré barvy vedou roveři jménem Wyatt, žlutou karavanu vedou Haystackovi, červenou Dohertyovi. Pod zelenou plachtou vedou své vozy Mitchellovi, pod fialovým praporem jedou Grovesmithovi a osadníky s šedivými šátky vede dvojice Greyů.
Jak se bude jim bude na jejich cestě na západ dařit, to se dozvíme v následujících dnech, neboť i my jsme se s nimi vydali karavanou na Západ!
Fotogalerie
